Ten omývaný příběh Clinta Malarchuka zná snad každý fanda Sabres, a vlastně nejen Sabres. Případ Malarchuk se stal známý napříč NHL i dalšími sportovními světy. Muž, který přežil svou smrt. I po takřka třiceti letech od této události všem fanouškům stále tuhne krev v žilách, když vidí záběry z toho osudného dne. Jenže tohle celé je vlastně jen malá část příběhu, a to už ví jen málokdo. Rozhodl jsem se vám tedy přeložit celý Clintův příběh, který Malarchuk sepsal pro webovou stránku theplayerstribune.com, což je původní americká verze českého projektu: bez frází.

Každému fandovi doporučuji tento příběh přečíst, protože je hodně silný. To co se totiž tehdy odehrálo na ledě byl pouze a jen začátek

.          .          .         .          .          .          .          .          .          .          .          .          .          .          .          .          .

Vím, že by tam mohla být kulka, ale stejně tu spoušť zmáčknu.

Je mi to jedno

Jsem totálně vožralej.

Coors Light v plechu (značka piva, poznámka překladatele). Měl jsem jich v sobě tak 20, možná 25.

Moje žena Joanie si potřebovala trochu odpočinout od toho veškerého chaosu, který se u nás děl. Potřebovala si užít klidné odpoledne a trochu přehodit myšlenky, a tak si vyšla na večer se svými kamarádkami. Můj mozek mi ale říkal, že tráví večer v náruči jiného muže. Ty myšlenky mi vrtaly hlavou znovu a znovu a znovu. Každý pivo bylo jako tlačítko „pauza“ pro můj mozek, ale ty pauzy nebyly dostatečně dlouhý. Rozhodl jsem se tak udělat něco jiného. Vyjet na náš ranč a zastřílet si na pár plechovek. Celou dobu se mi motala hlava.

Když Joanie přišla domů, seděl jsem na lavičce za naší stodolou, ječíc kdovíco.

Jak jsem jí spatřil, podíval jsem se jí do očí a sáhl jsem po té pušce. Přitiskl jsem si hlaveň na bradu tak silně, že mi to úplně zvedlo hlavu a začal jsem řvát něco dalšího.

„Tohle je to co bych chtěl udělat! Tohle by vyřešilo všechno.“

Ona vzlyká a já pokračuju.

„Ty nevíš, jaký to je žít s mým mozkem. Všechno by bylo mnohem lepší, kdybych prost vypnul hlavu. Bylo by to mnohem lehčí pro všechny.“

Když jsem to dořekl, viděl jsem v Joanincých očích smrt, a pak jsem prostě…

Zmáčkl spoušť.

Nic jsem potom necítil.

Ve zbrani byla kulka, která teď mířila směrem k mému mozku. Tomu mozku, který během 47 let potvrdil, že je mezi mými největšími nepřáteli.

Kulka míří přesně tím směrem, aby vypnula mou hlavu.

Navždy.

.          .          .         .          .          .          .          .          .          .          .          .          .          .          .          .          .

Krev byla všude.

Lila se z mé pusy a stříkala mi z nosu.

Kulka putovala směrem k mé čelisti, vyrazila pár zubů, lehce se odrazila od mé nosní dutiny, až nakonec dorazila k mé lebce, kde se zastavila.

Záhadným způsobem jsem po celou dobu neztratil vědomí a ani jsem necítil žádnou bolest. Takže i přesto, že jsem byl vožralej a celej od krve, začal jsem se hned soustředit na to, co jsem věděl že musím dělat dál – prosit mou ženu.

Prosil jsem jí a prosil a prosil. Ne o odpuštění nebo porozumění, ale o něco prostějšího.

Prosil jsem ji, aby nevolala poldy.

„Postarám se o to. Napravím to. Nedělej mi to, Joanie. Nemůžeš! Nedělej to!“

Neposlouchala mě, začala jen vytáčet telefon.

Obešel jsem stodolu, dal si ručník na bradu, sedl jsem si a málem jsem omdlel. Pak jsem se zvedl a vrátil se zpátky za stodolu, kde jsem si znovu sedl na lavičku a začal Joanie prosit o něco jiného.

„Neříkej jim, že jsem se střelil sám. Prosím! Nesmí to vědět. Řekni jim, že to byla nehoda. Musíš to pro mě udělat, musíš jim říct, že to byla nehoda, jinak mě to zrujnuje.“

Toho času, 7. října 2008, jsem byl trenérem brankářů Columbus Blue Jackets. Už tehdy jsem dostal od svých zaměstnavatelů několik druhých šancí. Nechtěl jsem přijít o svou práci, která mě stále spojovala s NHL. Nemohl jsem.

Tak jsem prosil a prosil. Joanie se nade mnou smilovala a udělala co jsem žádal.

Když policie dorazila, seděla hned vedle mě. Nechtěla se ode mě hnout, protože se bála, je poldové uvidí zbraň a prostě začnou střílet. A nebo že udělám něco hloupýho a oni mě pak zabijou.

Strážníci jí neustále opakovali, aby šla stranou.

Ale Joanie neodešla.

Bez ohledu na to co říkali, neopustila mě.

Neodešla dokud se situace trochu neuklidnila. Doktoři se jí zeptali, jestli jsem něco pil a zda beru nějaké prášky. V ten moment se Joanie zvedla a na chvíli odběhla do baráku.

Hned pospíchala zpátky s odhodlaným pohledem a velkou plastovou taškou v rukou.

„Tohle bere,“ řekla když držela tašku plnou různých předepsaných lahviček.

Každý se díval na různé duhy prášků, celé místo na chvíli ztichlo.

„Které z nich,“ zeptal se konečně někdo. „Které z nich si vzal dneska?“

„Všechny,“ řekla. „Všechno co tam je, celou tašku.“

.          .          .         .          .          .          .          .          .          .          .          .          .          .          .          .          .         .          .

Jak jsem skončil jako 47- letý chlap s kulkou v hlavně a pytlem léku na předpis? Všechno to může vycházet z mého raného dětství, ale rozhodně na tom má podíl i to, co se stalo v ten večer 22 března 1989.

Toho času jsem byl prvním brankářem Sabres. Hráli jsme proti Blues ve staré hale Aud v Buffalu. Zpočátku to byl zápas jako každý jiný. Vedli jsme 1-0 v první třetině a v brance jsem nebyl příliš zaměstnaný. Potom se puk dostal do rohu kluziště po mé pravici a jejich hráč se k němu hned dostal. Podíval jsem se přes rameno a viděl jsem, jak se jejich hráč řítí na branku z druhé strany. Steve Tuttle. Byl trochu před našim obráncem, takže jsem věděl, že na něj půjde přihrávka. Věděl jsem také, že se musím co nejrychleji přemístit od jedné tyči k druhé. Takřka v ten moment, kdy jsem se na tyč dostal, byl Steve vyhozen z rovnováhy. A to byl ten moment, kdy jsem viděl jeho brusli mířit vzhůru.

Cítil jsem, jak mi praštila do masky, ale žádná bolest nepřicházela. Ani jsem nad tím v ten moment nepřemýšlel.

A pak jsem viděl krev.

Když vidíte video, je těžké si to uvědomit, ale těch několik prvních výstřiků z mého krku? Bavíme se zhruba o jednom a půl, možná dvou metrech. Tak daleko ta krev letěla.

V ten moment jsem věděl, že je to zlé.

Ale bolest stále nepřicházela a já jsem neustále čekal, kdy přijde, to mi věřte. Během sekundy se mi totiž krev doslova lila z krku.

Tak a je to Clinte, umřeš. Přímo teď a tady. V Buffalu. 

Nad tím jsem přemýšlel, když jsem viděl, jak krev zaplavuje brankoviště.

Když nad tím tak přemýšlím, tak nejdivnější věcí je, že mou prioritou nebylo zachránit si život. Tady jsou dvě věci, nad kterými jsem přemýšlel.

Zaprvé, přemýšlel jsem nad něčím, co mi bylo řečeno už kdysi dávno v žákovském hokeji: Když se zraníš, nelež na ledě jako slaboch. Vstaň a jdi, dostaň se z ledu. Ukaž, že jsi tvrdej. 

Takže to byla první věc. Nechtěl jsem umřít na ledě přede všemi lidmi.

A další věcí, nad kterou jsem přemýšlel, byla moje máma, který přes satelit sledovala tenhle zápas ze svého domova v Calgary.

Nechtěl jsem, aby mě máma viděla umřít v televizi.

(Photo by Bill Wippert)

Terry Gregson byl ten večer rozhodčím. Nikdy nezapomenu na to, jak ke mě hned přijel. Když mě viděl, obličej mu úplně zbělal a pak začal křičet na kohokoliv, kdo by ho snad mohl slyšet.

„Dostaňte sem hned nosítka, on umře!“

Potom pro mě všechno ztichlo.

Stále jsem jen přemýšlel: Wow, Ok, Takže takhle vypadá smrt. Žádná bolest, žádné zvuky, prostě nic…

Náš hlavní trenér Jim Pizzutelli (jednalo se o atletického trenéra, který měl na starosti brankáře. V té době nebyli klasičtí trenéři brankářů, pozn. překladatele), rychle přispěchal na místo, aby pomohl zastavit krvácení. On věděl přesně co dělal. Jim si plnil své povinnosti ve Vietnamu, takže již viděl lidi s příšernými zraněními. Namáčkl nějakou gázu na ránu na mém krku tak silně, jak jen mohl, a pak mi pomohl dobruslit ke dveřím, které byly za mou brankou, abych se dostal do trenérské místnosti.

Hned jak mě položili na stůl, začali ze mě doslova odřezávat kusy výstroje nějakými velkými nůžkami. I když jsem si myslel že nastal můj konec, pořád mě to trochu štvalo. Přesně si pamatuji, jak jsem přemýšlel: Hej, to je můj hrudní chránič, Potřebuju ho, sedí mi úplně přesně, to je důležitý, co to děláte?

Zatímco rána byla na pravé straně mého krku, doktor mě nastavil, abych se díval doleva. To zapříčinilo, že jsem neviděl všechnu tu krev a práci s tím. Stejně mohu říct, že krev byla všude. Neztrácel jsem čas a hned jsem se ptal, zda může přijít týmový kaplan, aby mi přečetl má poslední slova. Mluvil jsem také s našim kustodem, Ripem Simonickem, a přesvědčil jsem ho aby zavolal mé mámě do Calgary a řekl jí, že jí miluju.

Mezitím jsem si neustále opakoval, že nesmím zavřít oči nebo usnout: Ať uděláš cokoliv, neumírej. Prostě jen neumírej. Myslel jsem si, že je to nemožné při tom množství ztracené krve.

Po několika minutých tlaku a kontroly krvácení se na mě jeden z našich týmových doktorů, Dr. Phelan, usmál a řekl:

Budeš v pořádku, synku.“

Já mu nevěřil.

.          .          .         .          .          .          .          .          .          .          .          .          .          .          .          .          .         .          .

300 stehů, tolik prý bylo potřeba, aby zavřeli můj krk.

Když jsem se probral v Buffalské hlavní nemocnici, moje první myšlenky byly zhruba takové: Wow, Clinte, máš v sobě pěknou kuráž… dostal ses sem živej.

Byl jsem na sebe… vlastně hrdý.

Nikdy jsem se nevzdal. Nedovolil jsem si zavřít oči a umřít. Karotický tepenní řez. Krční žíla částečně pořezaná, a já jsem nikdy nezačal brečet nebo panikařit. Dal jsem to do kupy a udělal jsem to, co bylo třeba, abych přežil.

Rána na mém krku byla zakryta různými bandážemi, ale když jsem je mohl odstranit a podívat se na jizvu, zůstal jsem civět jako opařený. Byl jsem šokovaný, jak velká ta jizva byla. Byla to velká rána, velká zhruba 15-20 centimetrů.

Všechno, na co jsem mohl ten první týden myslet bylo, abych do něčeho blbě nevrazil a krev mi nezačala zase stříkat z krku.

Trvalo to dlouho, než jsem se přestal dívat nebo přemýšlet nad tou jizvou. Vypadalo to jako nějaký zemský červ. Myslím, že se to nazývá Keloid, ale já tomu prostě říkal „červ“, protože to tak vypadalo.

Představte si, že máte na krku přilepeného patnácticentimetrového červa 24/7.

A představte si, že se musíte oholit a nesmíte tu věc škrábnout.

Byl to totální vopruz

.          .          .         .          .          .          .          .          .          .          .          .          .          .          .          .          .         .          .

Deset dní poté, co byl můj krk pořezaný bruslí Steva Tuttlea, jsem byl zpátky na ledě.

Mohl jsem si dát větší pauzu, ale chtěl jsem všem ukázat, že se mýlí. Víte jak to myslím?

Jedna z prvních věcí, kterou jsem udělal, když jsem se vrátil do kabiny Buffala, byl pokec s Jacquem Cloutierem. Chlapem, který se musel po mém zranění v zápase postavit do brankoviště, které bylo ještě před chvílí zaplaveno 1,5 litry krve, která se vylila z mého těla. Jacque mi říkal, jak se mu třásly nohy, když bruslil směrem k brankovišti jen pár sekund poté, co se jej ledaři alespoň nějak pokoušeli vyčistit od toho množství krve.

Když jsem se vrátil do Audu, bylo již brankoviště naštěstí zcela přepracované a čisté. Ten první týden jsem měl pár momentů, kdy jsem zůstal poněkud zaražený, když se kluci hnali ostře na branku, ale hlavně jsem si užíval všechnu tu lásku a podporu, které se mi dostávalo ze západního New Yorku. To mi opravdu pomohlo dostat se přes všechny ty momenty strachu a soustředit se na to, co jsem měl dělat.

Prostě jsem s tím vycházel a nic na mě nedoléhalo, dokud nezačala offseason a všechen ten náhlý adrenalin z toho zázračného comebacku vyprchal. Bylo to, jako bych byl snad stále v šoku po zbytek sezony. V moment kdy začala offseason jsem měl více času uvažovat nad tou celou situací a uvědomil jsem si, jak vážné to zranění bylo a jaké jsem měl štěstí, že jsem stále naživu.

Začal jsem trpět nejrůznějšími úzkostmi, depresemi a paranoií, které se neustále zhoršovaly a zhoršovaly. To byl moment, kdy jsem rozhodně měl zajít k odborníkovi.

Jenže ono…

Ono tehdy nebylo žádné poradenství.

Víte, pravděpodobně bych to odmítl, kdyby to tehdy bylo dostupné. Stal bych se hrdinou pro svou rodinu, mé přátele a tisícovky hokejových fanoušků po celém světě. Neohrozil bych to tím, že bych ukázal nějaké známky slabosti. Také jsem se bál, že když budu mluvit s nějakým doktorem, prohlásí mě za blázna. Tehdy jsem totiž opravdu cítil, že jsem blázen a bál jsem se, že mi to někdo potvrdí. Bál jsem se, že ztratím svou kariéru.

Den za dnem jsem se dostával do bodu, kdy jsem nebyl schopen mentálně fungovat, popřípadě rozdělit realitu od fikce, která se udávala v mé hlavě. Byl jsem v sobě ale natolik přítomen, abych mohl ostatní přesvědčovat o tom, že Clint je v pohodě. Prostě jsem se přepnul, začal dělat vtipy a předstíral, že je všechno fajn. Neříkal jsem, čím si procházím.

Prostě jsem držel hubu a nikomu jsem o ničem neříkal.

.          .          .         .          .          .          .          .          .          .          .          .          .          .          .          .          .         .          .

V první sezoně po zranění jsem začal mít noční můry.

Nejprve to bylo poměrně slabé, jen nějaké momenty z toho utkání v Buffalu, jak se ke mně blíží brusle. Ale jak šel čas, sny se stávaly mnohem více intenzivní.

Bál jsem se usnout. Takhle špatné to bylo.

Když už jsem konečně usnul, bylo to tak maximálně na hodinu nebo dvě. Pak jsem se vždycky prudce probudil, protože ty vize v mé hlavě byly až příliš realistické.

Tržná rána, krev, strach z toho, že ztratím dech. Všechno to na mě čekalo v super zpomaleném záběru, takže jsem si každý večer mohl znovu prožívat pocit, že umřu. Byl to ten nejpříšernější a nejrealističtější pocit, který si dokážete představit. Prožíval jsem ten moment znovu a znovu.

Nebyl jsem schopný si odpočinout a proto také moje hra nestála za nic. Nebyl jsem schopný se soustředit a zůstat v pozoru během tréninku. Oči mě z nedostatku spánku neustále pálily.

Pak jsem šel na Super Bowl párty (Super Bowl je finálový duel amerického fotbalu, jedná se o jeden z největších svátku v USA, pozn. překladatele) toho roku. Nespal jsem 10 dní v kuse, proto jsem odešel dřív a rozhodl se, že se půjdu konečně vyspat, bez ohledu na to jak to udělám. Měl jsem prášky proti bolesti a leták říkal, že se nemají mísit s alkoholem, neboť poté budete ospalý. 

Paráda!

Vzal jsem si pár prášků navíc a zapil to láhví skotské.

Místo únavy…

Se mé srdce zastavilo.

.          .          .         .          .          .          .          .          .          .          .          .          .          .          .          .          .         .          .

Nebyl to pokus o sebevraždu, ale každý si to myslel.

Vážně jsem chtěl jen spát, potřeboval jsem spát.

Chvíli poté, co mě doktoři oživili v nemocnici ke mně přisedl psychiatr.

„Co se s tebou děje, Clinte?“

V ten moment všechno vyplulo na hladinu.

Nejen noční můry a nespavost, ale všechny další věci, které jsem nikomu neříkal. Prostě jsem se vyprázdnil. Všechno. To, že znovu a znovu čistím nejrůznější věci bez zjevného důvodu. To, že se bojím opustit dům. To, že když už opustím dům, tak se přesvědčuji, že i když jsem jej opustil v nějakém rozpoložení, budu mít prostě špatný zápas. To, že když jsem se díval na filmy s nevěrou, věřil jsem, že to co vidím v obrazovce se děje i v mém reálném životě. Že mám panické záchvaty pocitu, že mě žena podvádí… a já nevím, jak to zastavit.

Tyhle panické záchvaty byly opravdu vážné, ve skutečnosti se mi úplně sevřela hruď. Mnoho lidí si myslí, že má infarkt, když se takový panický záchvat dostaví, a já to můžu jen potvrdit. Když si myslíte, že se kolem vás dějí různé věci, a ony se nedějí a vy víte, že se nedějí, ale vaše mysl nechce akceptovat, že se nedějí… to je moment, kdy začnete panikařit. Bylo období, kdy jsem si myslel, že po mě je FBI nebo CIA. Myslel jsem na mnoho různých věcí. Někde hluboko uvnitř víte, že nejsou pravdivé, ale vaše mysl a emoce o tom přesvědčené nejsou. A to byl život, který jsem žil.

Po chvíli jsem byl diagnostikován obsedantně kompulzivní poruchou, depresemi a úzkostí.

Dřív jsem se bál tyhle slova vůbec slyšet, ale tehdy jsem cítil úlevu.

.          .          .         .          .          .          .          .          .          .          .          .          .          .          .          .          .         .          .

Když během zápasu základní části v Buffalu roku 2008 pořezala brusle na krku Richarda Zedníka – ve stejném městě, 19 let po mém incidentu – netušil jsem, že to na mě bude mít takový dopad.

Bože, jak jsem se mýlil.

V ten moment jsem již nějakou dobu bojoval se svými mentálními problémy. Byly tu nějaké dobré dny, nějaké špatné dny a nějaké hodně špatné dny, ale přežíval jsem. Dělal jsem to nejlepší co jsem mohl. Dokonce jsem jako trenér brankářů v NHL dělal něco, na co jsem byl pyšný.

Ale musel jsem se spoléhat na své léky, které mě tím vším provázely. V ten moment mi mé léky nezabíraly tolik jako v minulosti.

Takže se stalo to se Zedníkem a hnedka mě bombardují žádosti o interview. Všichni chtějí, abych prožil svůj incident znovu a…

Nedělalo mi to dobře.

Stále mě někdo žádá, abych se díval na Richardovo a mé zranění znovu a znovu. Celou dobu jsem si myslel, že jsem v pořádku. Ale víte co? Ovlivnilo mě to zevnitř.

Začal jsem zase chlastat a sám se léčit.

Zanedlouho jsem navštěvoval nejrůznější nemocnice a zařízení starající se o duševní zdraví. Nikdy jsem tam ale nezůstal dost dlouho na to, aby mi někdo pomohl nebo mě přinutil zůstat. Párkrát jsem v léčebném centru v Sausalitu v Kalifornii, v letech 2008 a 2009. A pravděpodobně jsem tam odtud utekl, asi dvakrát nebo třikrát.

Neměl jsem auto, a tak jsem se snažil utéct po svých. Neměl jsem ani peněženku. Všechno co jsem měl bylo pár drobných. Hledal jsem telefonní budku, protože jsem neměl telefon ani kreditní kartu. Chtěl jsem zavolat své ženě a přemluvit jí, aby mi koupila letenku a dostala mě odtud. Než jsem se jí ale dovolal, zavolali jí lidé z léčebného centra.

Ona mi jen řekla: „Ne, nepošlu ti peníze. Musíš zůstat, musíš se vrátit.

Tak jsem se vrátil

A pak se pokusil utéct znovu, dva nebo tři dny poté.

.          .          .         .          .          .          .          .          .          .          .          .          .          .          .          .          .         .          .

Pár týdnů předtím, než jsem se střelil na našem ranči za stodolou, jsem se cítil dost špatně a můj kamarád mě vzal do nemocnice v Carson City. Měl jsem ale představy, jak se mě na tom místě snaží navždy zamknout, takže jsem prostě zmizel. Předtím jsem mluvil s někým z ochranky. On mě pak viděl odcházet a zavolal na mě poldy.

Od té doby jsem hrozně upadal.

Pak už si jen pamatuji, jak se po kolenou plazím nějakými keři, abych utekl. Nad hlavou mi proletěla helikoptéra a já si myslel, že je to někdo, kdo po mě jde. Byla to totální paranoia.

Ztrácel jsem kontakt s realitou.

Po několika dnech mám v sobě 25 piv a střílím si puškou do brady.

.          .          .         .          .          .          .          .          .          .          .          .          .          .          .          .          .         .          .

Po tom co jsem se střelil do obličeje jsem vůbec neztratil vědomí. Vlastně mě museli uspat, aby mě dostali do helikoptéry a svedli boj o můj život.

Potom…

Mám absolutní okno.

Kromě těch detailů, které jsem již napsal si nic jiného z toho dne nepamatuji. Museli byste se zeptat mé ženy, abyste se dozvěděli víc.

Doktoři mě týden drželi v umělém spánku. Když jsem se probral, Joanie byla první člověk, kterého jsem viděl.

Řekla mi, že mě miluje, a já věděl, že jí také miluji. Nemohl jsem být šťastnější, že vidím právě jí a mou maminku v mém nemocničním pokoji. Všechny pohromadě, živé a zdravé. Samozřejmě tam ale byla nějaká hořkosladká pachuť.

Několik měsíců poté mi Joanie připomněla, co jsem jí řekl, když jsem zmáčkl spoušť. Hádám, že jsem to pravděpodobně tehdy vytěsnil z paměti.

„Podívej cos mě přinutila udělat!“

To jsem jí opravdu řekl.

Obvinil jsem Joanie. Ze všeho. Osobu, která stála po mém boku i v těch nejhůře představitelných časech, která mě nikdy neopustila a vždycky mě podporovala. A já jí to dával za vinu.

Takže tehdy tam za stodolou, poté co jsem se střelil, jsem se jí podíval do očí a řekl ta slova.

Když se nad tím teď zamyslím, tak si uvědomuji, jak nemocný jsem byl.

Byl jsem nemocný, hodně nemocný.

A ubližoval jsem tím osobě, která mi byla nejbližší. To je teď nad slunce jasné.

Jizva, ze které kulka ráže .22 vstoupila do mé brady, je vzdálená pouze nějakých pět centimetrů od té jizvy, která mi na krku zůstala od toho večera v Buffalu. Jsou pro mě připomínkou, jak zraněný jsem ta léta byl a jak moc jsem trpěl, abych se přes to všechno dostal. Jsou ale také připomínkou těch, kterým jsem na té cestě ublížil.

.          .          .         .          .          .          .          .          .          .          .          .          .          .          .          .          .         .          .

Uvědomit si to, po všech těch věcech, které jsem vám právě řekl – noční můry, záchvaty paniky, útěky od ďábelských helikoptér, střelby – Nebyl jsem toho schopen do té doby, co jsem byl propuštěn z nemocnice po té střelbě a přihlásil se na dlouhodobou rehabilitaci, kde si někdo dal dvě a dvě dohromady a začal mě posuzovat pro posttraumatickou stresovou poruchu.

Zaprvé, neměl jsem to, nechtěl jsem to slyšet.

Tihle psychologové prostě nepřestávali mluvit o té noci v Buffalu, a jaké musela způsobit trauma. Pamatuji si, jak to slovo říkala ta psycholožka dokola a dokola: trauma. Byl jsem, nevím… uraženýPořád jsem říkal, jaká jsem byl v Buffalu persona, a jak tam milují pořádně tvrdé hráče. Bylo to zhruba takhle: „Co vy víte slečno? Já jsem v Buffalu hrdina. Oni mě tam milují. Uvědomujete si, jaký úžasný comeback jsem tam udělal? Zpátky na ledě za 10 dní? Notak!“ 

Pral jsem se s tím, že byste tomu nevěřili, ale ona se nevzdala.

Nakonec mi dala k přečtení knihu, která píše o tom, jak zvířata negativně reagují na traumatické situace. Tím mě dostala. Jsem rančer, miluji zvířata. Mám koně, psi, kozy. Od toho momentu jsem z nějakého důvodu začínal všechno chápat.

Myslel jsem nad těmi dvěma roky po nehodě a jak se v ten moment všechno zvrtlo. Obsedantně kompulzivní porucha se dostala ke slovu, do toho se ukazovaly panické záchvaty a začaly i noční můry. A…

Všechno to konečně dávalo smysl.

Poté, co jsem si připustil, že posttraumatická stresová porucha společně s mým alkoholismem vedli ke všem dalším věcem, mohl jsem se hnout dál.

Uvědomil jsem si také, kolik lidí mi pomáhalo.

.          .          .         .          .          .          .          .          .          .          .          .          .          .          .          .          .         .          .

V těchto dnech hovořím ke skupinám napříč zemí o problematice duševního zdraví. Říkám jim, že není ostuda potřebovat pomoct, nebo si o ní jakýmkoliv způsobem říct. Každý den dostávám e-maily či zprávy na Facebooku od lidí, kteří mě slyšeli mluvit, nebo četli mou knihu. Když mluvím o těchto problémech neb odpovídám na zprávy těchto lidí, cítím se, jako bych byl na vrcholku světa. Cítit, že bych mohl pomoci někomu, kdo prochází těžkou životní cestou, mě dělá šťastným.

Stále mám duševní problémy, plně to přiznávám. Občas dokonce stále mívám ty noční můry, kdy vidím brusli Steva Tuttlea, jak se ve super zpomaleném záběru přibližuje k mému krku a podřezává jej (ta poslední byla asi před šesti měsíci, pokud vás to zajímá). A když nemluvím k různým skupinám, nebo se věci prostě nějak zabrzdí, bývám smutný. Ale není to ta hluboká, hluboká deprese, na kterou jsem byl zvyklý. Možná jsem jen obyčejný člověk, který se trápí blbým dnem, rozptyluje se a zažívá každodenní zklamání života. Znáte to, jako když slunce zapadá ve tři čtvrtě na pět uprostřed zimy. Pak dostanu malou depresi.

Stejně jako kdokoliv jiný na světě.

A když přede mnou stojí nějaká větší výzva, je tu Joanie… stále po mém boku i po tom všem, co se stalo.

Posouváme se ze dne na den a myslím, že když zvážím všechny okolnosti, jde nám to dobře.

(Photo by Malarchuk Family)

Po většinu času jsem si myslel, že mým posláním je být brankář NHL. To je vše, co jsem kdy v životě chtěl dělat. Moje životní cesta nemohla být více jasná: Být brankářem NHL a pak trenérem. To bylo celé.

Nyní jsem šestapadesátiletý chlap, který si toho prošel mraky. Uvědomuji si, že můj hokejový život byl jakousi přípravnou platformou toho, co dělám právě teď.

Pro to, abych pomáhal lidem přečkat těžké časy.

A to stejné platí i pro mé duševní problémy. Vím, co je mým smyslem, opravdu to vím.

Dříve jsem se ptal Boha.

Proč si ve mě udělal takový nepořádek?

Proč noční můry?

Jak mě můžeš nechat být v depresích a úzkosti?

Teď už vím proč.

Ano, určitě to nebylo jednoduché vyrovnat se se vším, co mě za poslední roky potkalo. Možná bych se asi neodhodlal jít tou cestou znova, kdyby mi byla dána ta šance.

Ale teď, vzhledem k tomu jak jsem schopen pomáhat jiným lidem můžu říct, že jsem s tím v pohodě. Se vším, čím jsem si prošel. Opravdu jsem.

Nejsem za to rád, ale jsem s tím smířený.

A i přes to všechno… jsem pořád tady.

Clint Malarchuk

 

 

Překlad originálního textu Clinta Malarchuka „Bleeding Out“ na severu theplayerstribune.com
Dostupné z: https://www.theplayerstribune.com/en-us/articles/clint-malarchuk-bleeding-out?fbclid=IwAR1FkQdG36Io33yQIAk29lbNEjh2BzgxVUGxzRAcYyJgbb3EUvuOvyOI4E8